Tři roky pracovala dětská fyzioterapeutka Věra Lantelme v nemocnici v Saúdské Arábii. Do ciziny se rozhodla odjet náhle, když si jednoho dne počítala výplatu. A nelituje. Naprosto odlišnou kulturu, zákaz řízení a vycházení v doprovodu mužů vykompenzoval vysoký plat a příjemné zázemí.
“Jednou jsem tak šla s výplatou domů a říkala jsem si, že jsem studovala a za takovou sumu pracovat nebudu,” vzpomíná Věra Lantelme. V roce 2002 proto oslovila pracovní agenturu. V Evropské unii nebylo lehké získat místo, protože Česko ještě nebylo členem. Po dvou letech přišla nabídka ze Saúdské Arábie.
“O české pracovníky tam byl velký zájem. Saúdové sem jezdili do lázní, znají českou péči a velice si našich znalostí i českých zdravotníků váží. Jedni z mála vědí, kde leží Česká republika,” přiznala Lantelme. Po pohovoru a prokázání jazykových schopností následovalo zasvěcení do tamních zákonů a restrikcí.
Do ropné monarchie odjela v třiatřiceti. “Neměla jsem rodinu, manžela jsem si našla až tam, strávit tři roky v naprosto cizím prostředí pro mne tedy nebylo nijak složité,” popisuje. V Rijádu nakonec pobyla šest let. Tři pracovala v rehabilitační nemocnici, kde zakládala oddělení hipoterapie. Další tři prožila s manželem a dcerou. To už pracovala pro nemocnici externě a měla soukromou klientelu.
Mezinárodní osada hlídaná transportéry
Nemocnice v Rijádu tehdy zaměstnávala na dvanáct set lidí a byla největší rehabilitační nemocnicí na Blízkém východě. “Pracovalo tam asi deset Čechů terapeutů a třicet českých sester. Nejvíce tam ale bylo Filipínců, Malajsijců, Američanů, Jihoafričanů a pár Britů,” uvedla Lantelme.
Zdravotníci bydleli v takzvaných compoundech, tedy luxusních osadách obehnaných zdmi a hlídaných transportéry. “Tři zaměstnankyně nemocnice bydlely v jedné vile. Každá měla k dispozici svůj pokoj, dohromady jsme sdílely kuchyň a obývací pokoj. V osadě bylo sportoviště a několik bazénů,” popsala zdravotnice.
I když zdravotníci rijádské nemocnice žili tak trochu “ve zlaté kleci”, měli možnost vyjíždět ven na výlety, za zábavou či za nákupy. Bylo nutné se ale přizpůsobit tamní kultuře.
“Abychom se mohly po městě svobodně pohybovat, nosily jsme jejich typické černé ženské oblečení. Obličeje a hlavu jsme si halit nemusely. Vevnitř v kempu jsme samozřejmě mohly chodit i v plavkách a chovat se normálně. Zaměstnanci nemocnice měli své taxikáře na nákupy, nebo se organizovaly autobusy na výlety. Vždy se ale bylo nutné přizpůsobit jejich pravidlům,” přiznala Lantelme.
Přísné zákony platí obzvlášť pro ženy. Na veřejnosti se žena nesmí objevit v doprovodu muže, pokud to není její otec, bratr nebo manžel. Nesmí řídit auto. “Restrikce vůči ženám je opravdu silná a my svobodné Evropanky ji jen těžko chápeme, byl to pro mě šok. Nicméně jsme tam všichni jeli dobrovolně a mohli jsme se kdykoli sbalit a odjet domů,” míní. V zaměstnání ale měla stejná práva a povinnosti jako muži.
Alkohol si Češi vynahradili po svém
V Saúdské Arábii je zakázané jíst vepřové maso nebo pít alkohol. “S jídlem absolutně problém nebyl, měli jsme k dispozici vším zásobené supermarkety a v nemocnici byla kantýna, kde se vařilo mezinárodně. A alkohol si čeští pracovníci vyřešili po svém. Protože nebyl k sehnání, vařili si podomácku pivo a nechali zkvasit vše, co našli – třeba datle nebo i rýži,” vzpomínala fyzioterapeutka.
V Saúdské Arábii se změnil i její osud. Po deseti dnech pobytu si na večírku našla svého manžela, který pochází z Francie. “Tři roky v naprosto odlišné zemi proto pro mne těžké nebyly, ale pro lidi, kteří v Česku nechali partnery, děti, rodinu, to muselo být hodně složité,” přiznala.
Naopak ji příjemně překvapilo uvítání Čechů. Pacienti o jejich příjezdu věděli dopředu, měli připravené pozdravy a těšili se na české odborníky. “Šli jsme po chodbě a pacienti na nás křičeli: ‘Ahoj!’. Naše americká šéfka si o nás myslela, že v Čechách snad žijeme na stromech, ale po půl roce přišla s tím, že i ona je velmi překvapená, že máme znalosti a schopnosti,” popsala Lantelme.
Když má srovnat praxi tady a v Saúdské Arábii, vyhrává cizina. Fyzioterapeuti mají na své pacienty více času a nepřijímají je jako na běžícím pásu. A zdravotníci se tam chovají k pacientům uctivěji a lépe s nimi komunikují.
“Nyní pracuji v soukromém zařízení, kde hodně záleží na tom, chovat se ke klientům hezky. Ale já už se k pacientům ani jinak chovat nechci,” dodala.
Vysoké platy kompenzují přísné zákony
Do Saúdské Arábie jezdí i nyní, i když jen soukromě, protože manžel se tam za prací vrátil. “Ale žít natrvalo bychom tam nikdy nechtěli, rozdíly jsou moc velké a rozhodně bychom tam nechtěli vychovávat dceru,” připustila.
Zahraniční zkušenost si nemůže vynachválit. “Vždy mne rozčílí, jak si zdravotníci stěžují na svůj plat tady, přitom nikomu se do zahraničí nechce. Když jsme sháněli za mne náhradu, trvalo to hodně dlouho,” uzavírá s tím, že už tenkrát si tam vydělala osmkrát více než tady.
Zdravotníci v Saúdské Arábii mají zaplaceny i letenky, ubytování, dopravu do práce. Jediné, co si zdravotníci hradí, je stravování a volný čas. Země totiž penězi kompenzuje striktní zákony.